Vikend s Kajou a Honzou

18. října 2016 v 14:39 | Ivuska |  Cestovani
Tak jo, sliby chyby! V poslednim clanku jsem psala, ze mi do konce meho roku zbyva 19 dni a ze se behem nich jeste NEKOLIKRAT ozvu. Ozvala jsem se presne jednou - ted. A hadejte, kolik mi jeste zbyva dni? Zadny, uz jsem totiz nejakou dobu doma. Ja vim,ja vim, nechala jsem na sebe cekat fakt dlouho, ale nedokazete si predstavit, jak si clovek po navratu domu tezko hleda chvilku na to, aby si sednul k clanku. Mam toho ale jeste hodne co rict, tak si rikam, ze lepsi pozde, nez vubec. Rada bych se s vama podelila o tom, co jsem delala o vikendu 27.-28.8. Jak uz je ale v mych clancich zvykem, budeme se muset nejdriv vratit trochu do minulosti...


...Stredni skola je zvlastni misto. Rozdeli vas do trid se spoluzaky, ktere pak nekolik let denne potkavate. Je to pomerne mala skupina lidi (oproti strednim skolam v USA, kde mate spoluzaku i stovky), ktera se deli jeste na nekolik dalsich malych skupinek. Vsak to znate, vetsinou mate nejlepsi kamarady, potom ty, se kteryma se bavite dost, ty, se kteryma se bavite jen obcas a potom ty, se kteryma se treba jen pozdravite. V nasi tride byla i jista Kaja, ktera pro mne patrila do te skupiny lidi, se kteryma se obcas zapovidate, ale po skole spolu na kafe nejdete, protoze az takove kamaradky nejste. Nechci, aby to vyznelo tak, ze je spatna, vubec ne, naopak! Je to hrozne prima holky jen jsme obe mely "lepsi" kamarady. Jenze kdyz jste takhle daleko od domova, kazda alespon trochu znama tvar vam prijde jako nejlepsi kamos a to se presne stalo i v nasem pripade.

Kaja se hned po maturite odstehovala i se svym pritelem Honzou do USA, jelikoz jeji rodice vyhrali zelenou kartu v loterii. Co to je? To je loterie, kam se muze prihlasit uplne kazdy, kdo by rad ziskal zelenou kartu (povoleni k pobytu v USA), staci jen vyplnit nejake formulare na strance http://www.dvlottery.state.gov/ a cekat. Kazdy rok se losuje nekolik desitek tisic stastlivcu z celeho sveta, z Ceska je to pak neco kolem stovky lidi, coz neni uplne malo si myslim. Respektive neni to uplne nerealne. Jste-li vylosovani, automaticky s vami muze jit i nejblizsi rodina, cehoz prave vyuzila i Kaja a odesla po skole za tatinkem, ktery je v USA uz nekolik let, konkretne v Chicagu. Nejakou dobu zili tam, ale potom se s Honzou rozhodli odstehovat do Pensylvanie.

Kdyz jsem byla v USA novacek, byly jsme s Kajou v kontaktu, ona mi ruzne radila co a jak a slibily jsme si, ze se urcite sejdeme, az bude mit cestu do New Yorku. Dlouho nam to nevychazelo a cas se kratil, ale najednou mi prisla zprava: "Co delas pristi vikend? Nesejdeme se?" Slovo dalo slovo a plan byl hotovy. Kaja s Honzou totiz jeli z Pensylvanie do Massachusetts po dalnici, ktera mi vede doslova za domem, tudiz mne vyzvedli a ja mohla jet s nimi. Vyrazili jsme hodne brzy rano, protoze nas cekala dlouha cesta za jejich novym stenatkem.

Kdyz jsem vylezla rano z domu, videla jsem pouze jedno nezname auto a vedle nej stal kdosi. Toho chlapika jsem neznala, tak se mi za nim moc nechtelo jit. Kdyz jsem ale otocila hlavu, uvidela jsem na druhe strane ulice Kaju, jak venci pejska, tak jsem se vydala za ni. Ja sama jsem byla zmatena, tak to radeji vysvetlim - oni uz delsi dobu maji psi holcicku, ale rozhodli se poridit jeste druheho pejska a pro toho jsme prave ten den jeli.

S Kajou jsme se pozdravily, prohodily par slov a uz jsme sli za tim "kymsi". To byl prave Honza, ktereho jsem do te doby vubec neznala. Trohu jsem se bala, abych si s nim mela co rict a s Kajou vlastne taky, protoze jsme se nevidely 2 roky a ani pred tim jsme spolu nejak zasadne nekomunikovaly. Nastesti tahle obava byla behem par minut pryc a bavili jsme se vsichni uplne bez problemu. Jak uz jsem rikala - kdyz jste takhle daleko od vsech kamaradu, neskutecne ocenite kazdou znamou tvar a se vsemi jste hned nejlepsi kamaradi. Smějící se V aute jsme sice sedeli doslova cely den, ale porad bylo o cem mluvit. Nejvetsim tematem bylo samozrejme to, jak se nam vsem zije v USA, co je jine, co je lepsi, horsi, co nam chybi, co v USA nemuzeme vystat atd. Je super, kdyz narazite na nekoho, kdo je v tomhle na stejne vlne, jako vy. Kdyz si totiz treba postezujete svym kamaradum v Cesku, ze ne vsechno v USA je tak ruzove, tak kolikrat narazite na odpoved: "Na co si stezujes? Vzdyt jsi prece v Americe!!" No a tezko nekomu vysvetlite, ze to ma i svoje stinne stranky. To si musi clovek proste zazit.

Kolem obeda jsme dorazili na misto, kde si meli stenatko vyzvednout a teda reknu vam, takhle krasny psi miminko jsem dlouho nevidela. Skoro jsem jim to az zavidela, ale jenom v dobrem samozrejme. Mrkající Ale tak se na tu dvojku podivejte.Líbající
Jsou tak roztomili, ze jsem jim odpustila i to, jak se po mne celou cestu stridave valeli. Smějící se



Ke Kaje a Honzovi do Yardley uz jsme prijeli celkem pozde, neco kolem devate hodiny vecer, takze jsme fakt sedeli v aute s prestavkama asi 13 hodin, peklo. Ale rychle nam to uteklo a ani po takove dobe jsme nebyli jeste vypovidany, tak jsme se vydali do hospudky. Tenkrat jsem si uvedomila dalsi vec, ktera mi v USA oproti Cesku chybela. Sli jsme totiz do ty hospody pesky, coz se mi snad za cely rok poradne nestalo. My jsme s holkama bud jezdily vlakem na party na Manhattan, nebo do nejaky hospody v New Rochelle taxikem, protoze se to pesky nedalo. V Cesku mame tu vyhodu, ze je hospoda na kazdym kroku a tak at bydlite kdekoliv, temer vzdycky se da do nejakyho toho pajzlu dojit pesky. No neni to krasne? Úžasný Ja vim, ze ted asi znim jako magor, ale to jsou vazne takove drobnosti, ktere vam zacnou chybet. A ohledne toho piti je tech veci vic. Jako treba to, ze skoro nenarazite na takovou tu nasi letni hospodskou zahradku, nebo ze si nemuzete vzit pivo s sebou na cestu do kelimku. Proste vsude dobre, doma nejlip. Smějící se

Tak jsme se teda kousek prosli a dosli jsme k te zminovane hospudce. Moc se mi tam libilo, varili si svoje vlastni pivo, ktery bylo na americky pomery i docela chutny. Problem byl, ze to bylo dost silny a tak uz jsme se za chvilku smali na cely kolo. Ale co, hlavne, ze bylo veselo.



Bylo mi tam s nima tak dobre, az jsem to s tim pitim trochu prehnala a cestou domu se chovala....rekneme....nevhodne. Smějící se Nebudeme to tady zbytecne rozebirat, ale kdo mne zna, tak vi, ze kdyz jsem opila, mam lehce kleptomanske sklony, takze ted maji Kaja s Honzou na moji navstevu doma malou milou pamatku. Ale nebojte, nikomu jsem nezpusobila zadnou velkou skodu. Smějící se

Druhy den rano jsme se napravili uzasnou snidani - diky Kajo!! - a vyrazili jsme jeste objevovat okolni krasy. Ukazali mi kouzelne mestecko New Hope, kde je hranice mezi staty Pennsylvania a New Jersey. Ale to nebylo to jedine zajimave. Taky se mi moc libily takove male obchudky po cele hlavni ulci, kde se dalo sehnat uplne vsechno. Skoda, ze nemam zadne fotky. Křičící Z New Hope uz jsme jeli rovnou na nadrazi, odkud mi jel vlak do New Yorku. Chtela jsem se s nimi u vlaku nejak pekne rozloucit a podekovat za krasny vikend, ale samozrejme mi to nevyslo. Kdyz jsme zaparkovali, zrovna prijizdel vlak. Ja si byla jista, ze to nemuzu stihnout, protoze jsem jeste nemela ani koupeny listek, ale nakonec se to podarilo. Honza mi pomohl rychle poridit ten listek a uz jsem musela bezet, aby se mi nezavrely dvere pred nosem, takze jsem se zmohla akorat na: "Tak dik, ahoj!". Takhle jsem si to rozlouceni opravdu nepredstavovala. Smějící se Ja ale tusim, ze si tenhle clanek prectou a tak bych jim chtela touhle cestou podekovat za to, ze mi krasne zprijemnili jeden z poslednich vikendu v USA a poprat jim, at se jim za tou velkou louzi libi a dari. Snad se jeste nekdy setkame!

Vlak mne odvezl na Penn station na Manhattanu. Odtud jsem se musela presunout na to "moje" nadrazi, coz je Grand Central. Rozhodla jsem se to vzit pesky pres Times Square a dat si tam obed. Bylo to asi poprve a naposledy, co jsem se tam podivala takhle sama, tak jsem si tam sedla a uzivala si jen ten pocit, ze tam muzu byt. Vzpominala jsem na vsehno, co jsem tam za ten rok zazila a zaroven se tesila, az to tam ukazu rodicum. Jejich prijezd se totiz nebezpecne blizil....
 

Stay tuned!

5. října 2016 v 10:32
Ahoj ahoj! Ja vim, uz je to neskutecne dlouha doba, co jsem se naposledy ozvala. Odpustte mi to prosim, v posledni dobe se toho odehralo tolik, ze jsem absolutne nemela cas na psani clanku. Jak to se mnou vypada ted? Volejte slava a 3 dny se radujte, protoze uz jsem doma!! Mam za sebou louceni s rodinou, travel month, vitani s moji rodinou a s Ondrou a dalsi udalosti. O tom vsem vas chci informovat, nebo minimalne ten blog chci dotahnout do konce, abych to neutnula jen tak, ale musite mi dat cas. Je toho ted kolem me strasne moc a ja nevim, kam driv skocit a co resit driv. Ale ja se jeste vratim, stay tuned Úžasný

Long Island University

26. srpna 2016 v 3:28 | Ivuska |  Muj zivot v New Rochelle, NY
Je tomu uz pres 14 dni, co jsem vas nalakala na dalsi clanek. Nebo jsem se o to alespon snazila a snaha se odjakziva ceni. Mela jsem psat o tom, co jsem delala prvni srpnovy vikend, tak jdeme na to. Jiz nekolikrat jsem se zminila o tom, ze jako au pair musite splnit za svuj rok alespon 6 kreditu. Taky uz jsem psala o moji prvni skole, kterou byla Iona College tady u nas v New Rochelle. Tam jsem pred letem dochazela jednou tydne po praci na 2,5 hodiny po dobu asi 2 mesicu. Bylo to docela zajimave, ale dlouhe a uprimne receno po 11 hodinove praci taky dost namahave. Tak jsem si rekla, ze zbyle 3 kredity radeji ziskam nejakou snadnejsi cestou. Od toho jsou tady nastesti vikendove kurzy. Je to uzasna varianta pro nekoho, kdo to chce mit rychle za sebou a moc se u toho nenadrit. Nabizi to vice skol, ale ja jsem se rozhodla pro Long Island University.




Tahle univerzita je svymi kurzy pomerne znama = zadana. Pokud mate zajem o nejaky z kurzu, musite si ho zaplatit relativne dost predem. Tady je rozpis, ktery mi od nich prisel 19.5., tzn. skoro 3 mesice pred mym kurzem. Sami muzete videt, ze cerven a cervenec je uplne plny a v srpnu je plne jedno ze ctyr temat. Omlouvam se za kvalitu fotky, bohuzel do blogu nemuzu nahrat PDF, tak jsem to jen takhle vyfotila.



Nevim, jak moc to jde, nebo nejde precist, tak vam to vypisu jeste jednou. Ten uz nedostupny kurz se jmenuje Enhancing your Digital Lifestyle. Moc mi nevadilo, ze jsem se na nej uz nemohla prihlasit, protoze mi to stejne neprijde lakave. Ty zbyle jsou: 1) Physical, Cognitive and Psychosocial Development, 2) Music that Made America a 3) Critical Reading and Expository Writing. Kurz cislo 2 mi prisel trochu jako ztrata casu, ale pokud proste potrebujete rychle nahnat kredity a zbyva jen tohle, tak proc ne. Kurz cislo 1 by mne nejspis bavil, protoze jsem vzdycky mela rada psychologii. Je to pro mne jedna z tech zajimavejsich ved a dokonce jsem pri ni ve skole i davala pozor. Nakonec jsem ale dala prednost kurzu cislo 3 - Critical Reading and Expository Writing. Pokud ctete muj blog pravidelne, tak asi vite, jak plnohodnotne, kvalitni a humorne vyspele texty dokazu psat a tak jsem se rozhodla tuto moji schopnost jeste prohloubit nemene kvalitnim 2dennim kurzem. Smějící se Konec srandy. Jasne, ze se za vikend nenaucim zazraky, ale rikala jsem si, ze to alespon nebude takova nuda.

Kdyz jsem mela kurz vybrany, bylo potreba ho zaplatit. I zde si muzete vybrat jednu ze dvou variant a to bud pouze kurz plus 2 jidla za 285$, nebo kurz, ubytovani na 2 noci a 5 jidel za 359$. Ja sice Long Island nemam daleko, ale kvuli doprave trva cesta dlouho a je zbytecne jezdit 3x tam a zpet, tak jsem se rozhodla zustat cely vikend. Uz jsem se zminovala, ze rodina vam na vsech 6 kreditu pridava 500$. Clovek si sice rekne, ze to je neco kolem 12 000 a z to je uzasny, ale oproti nasem pomerum je 500$ na skolu smesne malo. Za minuly kurz rodina zaplatila 280$, takze tentokrat uz platili jen 220$. S toho vychazi, ze ja jsem si na tento kurz doplacela 139$. Moje penezenka zaplakala, ale neda se nic delat, do skoly se chodit musi. Skoda, ze jsem na to prisla tak pozde. Smějící se

Po zaplaceni jsem skolu na nejakou dobu vypustila, protoze jak rikam, platila jsem to dost dopredu, mezitim jsem jela domu na dovolenou, takze jsem mela hlavu plnou jinych starosti. Jednoho krasneho dne jsem se ale probudila s myslenkou, ze mi skola zacina za 4 dny a ja vlastne nevim, v kolik a kde presne se mam hlasit a co vsechno s sebou potrebuju. Ptala jsem se Sareny, jestli nema nejake podrobnejsi informace ona, jelikoz to platila, ale pry ji zadny informacni email neprisel. Rozhodly jsme se teda, ze jim zavolame a zeptame se, jestli se mnou pocitaji. Bez odpovedi....Sarena jim prubezne volala dva dny, psala emaily, byla mila, potom nastvana, nakonec vyhrozovala a ja uz jsem zacinala mit strach, ze nebude ani kurz, ani kredity. Ve stredu pred kurzem se konecne ozvali s tim, ze mi email posilali uz v kvetnu a ze se nekde nejspis zatoulal a poslali mi ho znova. Vedela jsem teda, ze se se mnou normalne pocita, kde mam v kolik byt a hlavne....ze musim napsat esej. Alespon na 2 stranky! Za dva dny!! Kdyz od rana do vecera pracuju!!! V ANGLICTINE!!!! No peklo...ani tema me moc nepotesilo, ale nakonec jsem se s tim nejak poprala. Mela jsme napsat memoar ktery by vypravel o necem, co mi zasadne ovlivnilo zivot. Musela jsem pouzivat hodne detailu a muselo z toho byt jasne, jakym smerem to ten muj zivot ovlivnilo. Zkratka neco, co proste nestihnu napsat za hodinku. Alespon ne tak, abych z toho mela dobry pocit.

Ja jsem ale sikovne devce, takze jsem v patek odpoledne byla pripravena vyrazit a mela jsem vsechno, co jsem mela mit. Prvni hodina nam zacinala v 6 vecer, ale check in jsem musela stihnout jeste pred hodinou, takze jsme z New Rochelle vyrazely nekdy kolem 4. hodiny. Jela jsem se Sarenou a rychle mi to uteklo, protoze jsme celou cestu prokecaly, ta zenska mi asi bude chybet. Smějící se Cesta byla jednoducha, az na ten konec. Navigace byla trochu zmatena a moc nevedela, kde mame odbocit. Nejdrive jsme odbocily do nejake slepe ulice, ktera vedla asi ke 3 domum, ale reknu vam....takovy palace???????? Jako uz jsem tady v USA videla hodne pekny baraky, ale tohle jsem teda jeste nevidela. Hned jsme pochopily, ze tohle jako moje skola nevypada a vypadly jsme tak rychle, ze jsem to ani nevyfotila. Po par metrech byla dalsi odbocka, ta uz vedla ke skole. Nepredstavujte si to tak, ze jsme odbocily a staly pred skolou. Nejdrive nas uvitaly jenom vlajecky a pak jsme jely jeste dlouho lesem, mijely jsme ruzne skolni budovy, ale porad to nevypadalo tak, jak to vypadat melo. Kdyz jsme zacaly mijet cedule typu: "Osteopathic Manipulative medicine", doslo nam, ze asi ani tady se au pair kurzy nekonaji. Opet jsme to otocily a pokracovaly v ceste. Na treti pokus uz jsme to zvladly a odbocily spravne. Ted jenom najit ten spravny barak, protoze campus byl pomerne velky.




Diky mapicce jsme to ale nasly a za par minut jsem byla "checknuta". Dostala jsem nejake papiry, kartu od pokoje a taky balicek s jidlem, coz jsem uvitala. Byl v nem kruti sendvic, jablko, susenky, chipsy a myslim, ze jeste neco, ale uz si nevzpominam. To neni zase tak podstatny...Pokoje vypadaly tak, ze byly dvere na elektronickou kartu a za nima spolecenska mistnost (rozumej chodba se starym gaucem). Ze spolecenske mistnosti vedlo dalsich 5 dveri - 1 do koupelny, kde byly 2 sprchy a dva hajzliky, a potom do 4 pokojicku po 2 lidech. To znamena, ze v nasem pokoji nas bylo 8 ve 4 mistnostech, ktere ale nebyly tak uplne oddelene.










Zadnej luxus no, ale na ty dve noci to stacilo, navic jsme tam chodily vazne jen prespat. Poprve jsem tam stravila asi 10 minut, seznamila jsem se se spolubydlici, snedla jablko a bezela na prvni hodinu, respektive dvouhodinu. Jakmile jsem vlezla do tridy, dostala jsem nejaky pracovni sesit a knizku O mysich a lidech od Steinbecka. Kolem tehle knizky se mel totiz tocit cely vikend, z cehoz jsem mela na jednu stranu radost, protoze mam ten pribeh rada, ale na druhou stranu me to stvalo, protoze jsem ji cetla uz jak v cestine, tak i v anglictine, tak bych radeji zvolila jinou. Bohuzel jsme ale nemeli na vyber, tak jsem se musela podridit. Ucitelka byla takova mladsi, prijemna pani, jmenovala se Teresa a byla jsem s ni maximalne spokojena, byla vazne fajn. Vysvetlila nam, ze cely vikend budeme cist tuto knizku a postupne ji rozebirat a ke kazde kapitole vypracovavat cviceni v tom pracovnim sesitu. Respektive jsme teda poslouchali audioknihu, takze jsme vsichni postupovali stejne a slo to docela rychle.Za ten patecni vecer jsme stihli prvni kapitolu a za "domaci" ukol jsme dostali dalsi kapitolu plus nekolik cviceni. Ty cviceni byly hlavne na rozbor postav, jejich charakterovych vlastnosti, jednotlivych situaci v knize a taky na procvicovani nove slovni zasoby, ktera se tam objevovala. Chtela jsem vam napsat nejaky priklady, ale zjistila jsem, ze si z toho nic nepamatuju, tak alespon vidite, jak to bylo ucinny. Reknu vam, ze jsem po celem tom dni byla pekne utahana, ale ukol jsem zvladla a dokonce jsem pred spanim jeste docela pokecala s tou spolubydlici. Byla to holcina z Tuniska, bylo ji 28, ale na jmeno se prosim neptejte. To jsem zapomnela stejne rychle, jako tu slovni zasobu.

Druhy dne jsme zacali samozrejme snidani, ktera byla opravdu vydatna. Mohli jsme si vybrat z cerealii, sladkeho peciva, slaneho peciva, ovoce, teplych jidel, ja nevim z ceho vseho. Na co si ale nikdy nezvyknu jsou ty americke porce. Byli tam totiz kuchari, kteri nam nandavali a takhle to vypadalo, kdyz jsem si objednala "jenom trosicku". Nechtejte videt, jak to vypada, kdyz chcete trosicku vic.


















Po snidani jsme se presunuli opet do tridy a zacala nam celodenni sichta. Musim rict, ze to bylo vazne dlouhe, cetli jsme kapitolu po kapitole, vsechno do detailu probirali a zastavili jsme se vazne jen na obed a na veceri, po veceri jsme se jeste podivali na zfilmovani te knizky, aby toho nebylo malo. Nastesti mi ten den utikal alespon trochu rychleji, protoze jsem mela prima spolusedici. Jmenuje se Julia, je z Finska, je ji 19 a uz bude kazdym dnem odjizdet. Taky jsem se ve tride bavila s jednou ceskou a jednou slovenkou. Nakonec jsem si na ne nevzala ani facebook, ale holky, jestli to ctete, tak vas zdravim. Mrkající

V sobotu vecer se stalo neco neuveritelneho, ale nejdrive se musime vratit o rok drive. Pise se 13.9.2015 a ja v Londyne prestupuji na letadlo smerem New York. Vedela jsem, ze stejnym letadlem maji letet dalsi au pairs, konkretne Britka Emily a Spanel Victor. Byli jsme domluveni, ze se v Londyne sejdeme, ale ani jednoho jsem u gatu nevidela, protoze tam bylo strasne moc lidi a Victor nakonec to letadlo i zmeskal. Nevadi, sedla jsem si na svoje misto, ktere bylo samozrejme uplne nejhorsi (primo uprostred mezi 2 chlapama) a cekala jsem, az vzletneme. Vsimla jsem si, ze vedle pres ulicku je volne dvousedadlo, tak jsem si rikala, ze kdyz nebude obsazene, proste se premistim. Bohuzel ale mista na posledni chvilku mista zasedla nejaka mlada holka, tak jsem byla nastvana, ale ne na dlouho. Na jejim kufru jsem totiz zaregistrovala ruzovou visacku s napisem Cultural Care au pair a pochopila jsem, ze mame stejnou cestu. Pockala jsem az budeme ve vzduchu a pak jsem se ji sla zeptat, jestli si muzu prisednout. Vypadala, ze je docela rada, ze v tom neni sama. Potom zacal klasicky rozhovor mezi au pairkama. Jak se jmenujes? Odkud jsi? Kolik ti je? Kolik mas deti? Jak jsou stary? Kde budes bydlet?....Kdyz jsem ji rekla, ze jsem z Ceska, prisla dalsi klasicka reakce: Takze jsi Ruska? Umis rusky? Na tohle jsem vazne hakliva, takze jsem ji vysvetlila, ze Ruska fakt nejsem a ze sice rusky umim, ale to jen proto, ze jsem si ten jazyk vybrala a ze uz to u nas davno neni povinne. Taky jsem ji upozornila, at si na tohle dava pred Cechama pozor, protoze my Cesi obecneme Rusy moc nemusime a je to pro nas citlive tema. Pak jsem se ji zeptala, odkud je ona. Nemusite hadat 3x, jednou staci. Samozrejme to byla Ruska. Křičící Nastesti se ji to nijak nedotklo, protoze mela sice ruske obcanstvi, ale cely zivot zila v Nizozemsku myslim, to uz si bohuzel nepamatuju, protoze jsem s ni cely rok nebyla v kontaktu. Pri vystupu z letadla jsme nakonec jeste nasly tu Emily a jely spolecne do training school. A ted zpatky do pritomnosti, co ze se teda v sobotu vecer stalo? Tusite spravne, potkala jsem moji holandsko-ruskou spolucestujici z letadla. Shodou okolnosti si vybrala stejne datum kurzu, akorat jine tema, takze byla v jine tride. A ted se podrzte....kdyz jsem byla v nedeli rano na ceste do moji tridy, nakukovala jsem do ostatnich mistnosti a koho nevidim? Emily!!!! Nechapu, jak se to stalo, ale dala bych ruku do ohne za to, ze to byla ona. Asi jsme se mely jeste jednou vsechny tri na konci naseho au pair roku potkat. S vyplazeným jazykem




Nedelni vyucovani uz pak bylo celkem rychle, protoze jsme se ucili jen dopoledne. Dokoncili jsme poslednich par cviceni v pracovnim sesitu a potom nasledovala posledni cast naseho kurzu - dalsi esej. Urcili jsme si asi 10 zakladnich temat a problemu z knihy (pratelstvi, handicap, diskriminace na zaklade pohlavi, veku, barvy kuze, americky sen, atd), z nichz jsme si meli jedno vybrat, k tomu si vybrat 2-3 postavy z pribehu a napsat o nich esej na to vybrane tema. Nevim, jestli jsem to napsala srozumitelne, ale snad jo. Ono to ve finale stejne neni tak dulezite, proste jsme psali esej o postavach z knizky, tot vse. To jsem celkem i zvladla, ale pak prisla ta horsi cast, zacali jsme svoje prace predcitat pred celou tridou, to jsem vzdycky nesnasela. Nastesti se porad hlasilo strasne moc dobrovolniku, takze na me nevysla rada, coz mi nevadi. Malicko mi akorat vadi to, ze jsem nedostala zadny feedback od te ucitelky ani na moji domaci esej, ani na tu konecnou. Docela bych ocenila, kdyby si po kurzu udelala tu praci a vsem napsala email s tim, co si o jejich textu mysli, ale chapu, ze by to pro ni byla prace na 3 dny. Ve 12 jsme dostali potvrzeni o tom, ze jsme kurz absolvovali a okamzite jsme se rozprchli. Pred nasi budovou uz cekal shuttle, ktery nas mel odvest na vlak a ja jsem tak konecne dostala prilezitost svezt se zlutym autobusem, woooohoooo!!!! No, zase takova pecka to nebyla, ale proste jeden z mnoha minizazitku. Úžasný Potom uz probehla jenom cesta z Long Islandu na Manhattan, z Manhattanu do New Rochelle a vikend byl pryc. Jo, sice jsem zabila cely vikend, ale znova rikam, ze tohle je skvela varianta pro nekoho, kdo potrebuje kredity rychle a nehodla do skoly dochazet pravidelne kazdy tyden.







Timto je teda moje skolni povinnost splnena. Ted uz jenom dotahnout tech poslednich 19 dni a muj au pair rok je definitivne za mnou. Jenom 19, to je sileny. Nebo jeste 19? Sama ani nevim. Na jednu stranu je skoda, ze to konci, ale na druhou stranu uz se strasne tesim, az budu zase doma mezi "tema svyma".


Uzijte si blizici se vikend a nebojte, ja se behem tech 19 dni jeste parkrat ozvu Usmívající se





 


Niagara Falls trip

8. srpna 2016 v 22:05 | Ivuska
Mame tady srpen a to znamena, ze se prazdniny prehouply do druhe poloviny. Jeste, ze zadne prazdniny nemam, protoze bych musela zacit propadat panice kvuli blizicimu se zacatku skolniho roku. Ano, prazdniny uz bohuzel nemam, ale to nevadi, protoze leto je cas vyletu i bez prazdnin a tak jsem se rozhodla podniknout dalsi z nich - tentokrat byly mym hlavnim cilem Niagarske vodopady. Chtela jsem se na ne podivat uz od zacatku, co jsem byla v USA, ale az doted jsem se k tomu nedokopala. Tady je moje rada pro zacinajici au pairs - ZACNETE CESTOVAT HNED!!! Ono se vam ze zacatku mozna moc nebude chtit, protoze si budete ve vsem nejiste, jeste tady nebudete nikoho znat, budete poznavat hlavne nejblizsi okoli a taky nejspis budete chtit travit co nejvic casu s rodinou, aby se mezi vami hned udelal nejaky pekny vztah. Pokud budete jako ja, tak po par tydnech zjistite, jak prijemny je chodit na nakupy, na kaficka, na vecere a sem tam na nejakou tu party (to ja sice uz tak moc nemusim, ale jednou za cas to neuskodi). Jenze timhle zpusobem se penizky rozkutalej hrozne rychle a vam na cestovani nic nezbyde. Zatim to ale neresite, protoze pred sebou prece mate jeste nekolik mesicu a na vsechno je casu dost. Za chvilku se ale ohlednete, zjistite, ze uz jste skoro na konci vaseho dobrodruzstvi a zdaleka jste nevideli vsechno, co jste chteli. Ke konci uz se to ale blbe dohani, hlavne kvuli financim.

Ja uz jsem se smirila s tim, ze se na Niagary proste nepodivam. Jednoho dne ale spoluzacka z Iona College napsala na nasi facebookovou skupinu, ze jedou na Niagary a hledaji posledniho cloveka do party. Rekla jsem si, ze ted, nebo nikdy. Nevim, jak vam, ale me prijde varinta "ted" lepsi a tak jsem ji napsala zpravu, ze se k nim pridam. Tahle holcina se jmenuje Juliana a cte se to Hualina, coz mi prijde hrozne vtipny. Úžasný Hulca pochazi z Kolumbie a je hrozne fajn. Sice je strasne urvana, ale je s ni zabava. Po par minutach mi od ni prisla zprava, ze je zajezd koupeny a ze teda jedeme.

Stejne jako na vylet do Philly jsem se musela pripravit i na vylet na Niagary. Tentokrat jsem ale oproti rizkum udelala zmenu a pripravila jsem si na cestu par bramboraku. Smějící se Hned na zacatku nas cekal jeden problem - jak se dostat do 7:00 do Brooklynu, kde jsme meli sraz s pruvodcem. Ikdybychom jely prvnim moznym vlakem, nedojely bychom tam vcas, jelikoz cesta trvala skoro 2 hodiny. Puvodne bylo v planu i prespat nekde v NYC, ale zaprve by to bylo drahy a zadruhe spat v Brooklynu? To nechces. Sarena jako pravnik resi pripady prave z teto casti mesta a ty pribehy, ktere mi obcas vypravi? Tam bych asi vazne nechtela jet v patek po praci za tmy nekam na hotel. Nakonec jsme se dohodly, ze bude nejlepsi, kdyz pojedeme UBERem. Vetsina z vas asi vi, co to je, ale pro jistotu - je to takova levnejsi varianta taxiku, ktera se objednava pomoci mobilni aplikace. No a pres tu aplikaci se to pak i plati, takze dokonce ani nepotrebujete u sebe mit zadne penize. Sesly jsme se s holkama v pul 6 na nadrazi v New Rochelle (s Hulcou a dalsi jeji kolumbijskou kamoskou) a vyrazily jsme smer Brooklyn. Ja samozrejme ani po temer 11 mesicich nevim, jak spravne napsat New Yorskou adresu a tak jsem nas misto rohu 62. ulice a 8. avenue poslala k domu cislo 62, ktery je na 8. avenue. Nastesti to od sebe neni zase tak daleko, takze jsme k autobusu dorazily vcas. Ulovily jsme si mista uplne vzadu, takze holky si vzaly zadni trojsedadlo a ja mela pro sebe dve mista pred nima. Mely jsme radost, jak jsme to pekne zabraly, ale po chvilce nam usmev klesl. Bylo nam receno, ze tohle je pouze shuttle bus, ktery nas odveze do Chinatownu na Manhattanu, kde presedneme na nas autobus. No parada...

Kdyz jsme prijely do Chinatownu, zavladl velky zmatek. Tech autobusu totiz bylo hrozne moc a kazdy jel jinam, takze bylo potreba najit ten nas. To se po chvilce zadarilo, ale nastal dalsi problem. Nemohly jsme totiz pouzivat zachod uvnitr autobusu, takze jsme si potrebovaly nekam pred cestou odskocit. Reknu vam, ze nam to zabralo dobrych 15 minut neco najit, ale zvladly jsme to! Holky pochopitelne sedely spolu a ja mela sedet za nima s dalsi au pairkou, kterou jsem ale neznala. Vypadlo z ni, ze jeji kamaradka sedi asi o 5 rad dal a tak jsem se nabidla (jelikoz jsem hodna duse, ze? Nevinný), ze si s ni misto prohodim, aby mohly sedet spolu. Me to tak uplne nevadilo, nevadi mi obcas byt sama. Cas jsem vyuzila na cteni, ktere tady ted dost zanedbavam, protoze neni cas/energie a taky jsem dost spala. Vedle me sedel nejaky indicky hoch, pred nama jeho rodice, pak par asiatu a potom cela ta particka kolumbijek (v autobuse se k nam pridaly dalsi jejich kamaradky). Achjo, koukam, ze uz jsem se zase hrozne rozepsala a pritom placam same nepodstatne kraviny. Pojdme teda na to podstatnejsi...

Cesta byla dlouha! Trasa NYC - Niagara Falls nam trvala 8 hodin i s prestavakama na zachod a jidlo. Prvni poradnou zastavkou s hodinovym rozchodem bylo misto zvane Old Fort Niagara. Je to 300 let stara vojenska pevnost, ktera slouzila pri konfliktu mezi USA a Kanadou. Je odsud pekny vyhled na jezero Ontario a dokonce je videt i na mesto Ontario. Pevnost si muzete pekne celou prolezt a prohlednout. Hodina byla skoro i malo, ale dalo se to zvladnout. Sem tam se objevil pan v dobovem kostymu, ktery rikal nejaky vyklad (to jsem ale neslysela) a pro efekt i strilel, cehoz jsem se poprve dost lekla. Smějící se




Ze nevidite to Ontario? Tak se podivejte jeste jednou. Úžasný





Tak snad uz je to ted jasnejsi Smějící se

























Cestou zpatky jsme si udelali jeste jednu kratkou zastavku, tentokrat na miste zvanem Whirlpool State park. Tady jsme stravili jen asi 15 minut, jen jsme se podivali z vyhlidky. Pohled sice pekny, ale netreba se o tom rozepisovat nejak vic, proste reka. Smějící se Nejzajimavejsi mi tam prisla ta kabina, ktera jezdi vysoko nad reknou, je trochu videt na fotce.




Odsud uz jsme jeli primo k vodopadum, cekala nas klasicka projizdka lodi. Bohuzel nam ale bylo receno, ze je tam moc lidi a tak se nase pruvodkyne Danni (doted si vlastne nejsem 100% jista, ze to byla holka) rozhodla to nechat az na druhy den. Misto toho jsme dostali rozchod asi na 2 hodiny. Udelaly jsme s holkama nejaky ty fotky, ale bez listku jsme se bohuzel dostaly jen na jednu vyhlidku, tak jsme se pak vydaly jeste na kafe, protoze nam zbylo hrozne moc casu. V pul 9 uz nam zacinala dalsi cast programu a to v indianskem divadle. Mely jsme moznost se podivat na nekolik druhu indianskych tancu, bylo nam vysvetleno proc a kdy se jednotlive druhy tancily. Byla to zajimava podivana, ale obcas to pripominalo spis hodne vostrou technoparty s dobrym matrosem. Bohuzel jsem sedela naproti svetlum, coz na fotkach delalo neplechu, tak mi snad odpustite, ze ukradnu par fotek z internetu.







Predstaveni skoncilo ve 21:00 a pruvodkyne nam rekla, ze ve 21:15 odjizdi nas autobus na hotel. To me docela zamrzelo, protoze uz byla tma a ja jsem se chtela vratit zpet k vodopadum a podivat se na ne, jak jsou osvetlene, ale uz jsem to nestihla. No a jeste vic me to nastvalo, kdyz jsem zjistila, ze nas autobus neni tam, kde ma byt, takze jsme na nej cekali asi 20 minut. To uz bych se u tech vodopadu stihla otocit 2x, ale kdo mohl tusit, kdy ten autobus prijede, ze? Skoda.
Do hotelu jsme jeli asi 40 minut a musim rict, ze za ty prachy vypadal velmi slusne. Sice bez snidane, ale to uz je detail. Stejne jsme odjizdeli uz v 7 rano, takze ani nebyl moc cas na nejakou dlouhou snidani.

Nedeli jsme opet zacali tam, kde jsme v sobotu skoncili - u navstevnickeho centra Niagarskych vodopadu. Nekteri lide meli rovnou rozchod, ja jsem sla do kina, kde jsem mela zaplaceny film o vodopadech. Asi neni uplne nezbytne ho videt, ale dozvedela jsem se par zajimavych informaci o lidech, kteri prekonali Niagarske vodopady a prezili. Celkem to zvladlo 15 lidi a ted si rekneme par z nich....

1) Annie Edson Taylor - prvni clovek, ktery dobrovolne prekonal Niagarske vodopady a zaroven jenom jedna ze dvou zen. Pro tohle silenstvi se rozhodla v roce 1901 a to z prosteho duvodu, aby byla slavna a mela tolik penez, aby uz nemusela nikdy pracovat. V sudu pry nejprve poslala svou kocku, aby otestovala jeho pevnost, i kocicka prezila. Annie Taylor po vysvobozeni ze sudu rekla, ze by to uz nikdy nikdo nemel zkouset.




2) Zviratko si s sebou bere o 29 let pozdeji i George Stathakis, tentokrat jde o 150letou zelvu. Jemu se sice kousek povedl a pad prezil, ale ne na dlouho. Zasekl se totiz pod vodopadem mezi kameny a vyprostit se ho podarilo az asi po 20 hodinach, takze se v sudu udusil. Zelvicka to prezila, tak alespon neco, kdyz v tom byla nevinne.




3) Pise se rok 1960 a sourozenci Roger a Deanne a jejich rodinny pritel James se rozhodnou pro spolecnou plavbu na lodce. Bohuzel jejich lod prevrati vlna a vsechny 3 okamzite strhne proud. Dospely James se ihned ztraci pod hladinou, nalezeny je az po nekolika hodinach po vodopadem, prekvapive mrtvy. Starsi ze sourozencu Deanne je turisty vytazena z vody priblizne 6 metru nad hranici vodopadu. Mladsi, teprve 7lety Roger takove stesti nema a pada z 50 metrove niagarske Podkovy. Na sobe ma pouze zachranou vestu, coz neni uplne mnoho, ale i tak pad zazrakem preziva bez vetsich zraneni.


4) V cervenci roku 1984 se o tento sileny kousek pokusil i jeden cech, Karel Soucek, emigrant zijici v Kanade. Ten o sobe prohlasil, ze bude poslednim, kdo takovy kousek zvladne a hrde si to napsal i na svuj sud. Rikal, ze kdyz to po nem nekdo zopakuje, on to udela podruhe a potreti....Niagary sice zdolal, ale osudnym se mu stal jiny kousek. Nechal se zavrit do sudu, ktery mel z 55 metru spadnout do vodni nadrze. Sud se ale uvolnil predcasne, zacal rotovat a rozbil se o hranu nadrze. Ironii osudu je, ze timto kouskem si chtel vydelat na vybudovani muzea, kde by vystavoval svoji vybavu prave z prekonavani Niagar, takze se da rict, ze ho ty Niagary nakonec stejne dostaly.







5) V roce 1990 se Jesse Sharp rozhodl sjet Niagary na kajaku. To zni jako dobry plan, ne? Tak moc si veril, ze to zvladne, ze si na stejny den udelal rezervaci v restauraci, kde chtel pozdeji poveceret. Tam uz bohuzel nikdy nedosel a ani jeho telo uz se nenaslo.




Toto jsou pribehy jen par z 15 stastlivcu/odvazlivcu, kteri prezili pad pres Niagaraske vodopady. Spousta lidi ale takove stesti nemelo. Vycetla jsem, ze pad neprezilo 2150 dobrodruhu, sebevrahu, nebo neopatrnych turistu, coz je dost desive, pokud je to pravda.

Kdyz jsem vylezla z kina, zjistila jsem, ze je venku hroznej slejvak. Samozrejme, proc by taky nebyl. Jakmile se vydam nekam na vylet, tak zakonite prsi. Prselo vazne hodne, tak jsme se chvilku schovavaly v obchode se suvenyrama, ale pak uz byl cas jit na lod, Maid of the Mist. Jeste bylo celkem brzy rano (kolem 9) a navic vazne prselo, takze jsme nastesti nemuseli cekat moc dlouho ve fronte. Byli jsme dost promoceny, ale stejne jsme si na sebe vzali vyfasovanou plastenku, protoze to k tomu proste tak nejak patri. Smějící se Plavba trvala asi neco kolem 20 minut. Nejdrive jsme projizdeli kolem 2 mensich vodopadu, ktere sice vypadaly hezky, ale prece jenom jsem si rikala: "To je jako ono? Kvuli tomu se vsichni muzou zblaznit? A na co mam tu plastenku, kdyz je to jenom par kapek?". Pak jsme ale popluli dal a dostali jsme se uz k tomu nejvetsimu vodopadu, k Podkove. A to uz byl rachot!!!!! To se bohuzel neda popsat, tak kvalitni slovni zasobu nemam, ale bylo to neco neskutecnyho. A jo, tady uz ta plastenka byla potreba. Bohuzel nemam zadny selficka, protoze jsme fotili hlavne na GoPro jedny holky, ale nejak se ke me ty fotky jeste nedostaly. Plačící














Po lodi uz jsme rovnou vyrazili zpet k autobusu a zacali se vracet smerem NYC. Jeste nas ale cekala jedna zastavka - Watkins Glen park. To je takova stezka vpodstate vedouci prostredkem skaly. Ja moc nevim, jak to mam popsat. Smějící se Zkratka to puvodne byla obrovska skala, ve ktere se behem 2 000 let udelala takovahle stezka s rickou a vodopady. Jako by tech vodopadu bylo malo, ze? Úžasný Ale bylo to nadherny.....













No a to je tak nejak vsechno, pak uz jsme jeli rovnou zpatky na Manhattan, protoze nas cekala jeste nekolika hodinova cesta domu. Do postele jsem se dostala az tesne pred pulnoci, ale urcite to stalo za to. Tenhle vylet jsem podnikla uz posledni vikend v cervenci, takze pred vice nez tydnem. A co jsem delala prvni vikend v srpnu? O tom priste...pa Iva.

Vylet do Philadelphie

26. července 2016 v 20:24 | Ivuska |  Cestovani
Minuly vikend (23.-24.7.) jsme se s holkama rozhodly udelat si vylet do Philadelphie. Toto mesto se nachazi ve state Pensylvanie, byvalo to hlavnim mestem USA a co se tyka historie, tak je to velmi vyznamne mesto. Sepsala se tady Deklarace nezavislosti a taky Ustava Spojenych statu. To je sice vsechno hrozne zajimavy, ale nas tam tahla nejen historie. Jedno z nejznamejsich mist ve Phily jsou totiz i Rockyho schody a to si nemuzeme nechat ujit. Vezmeme to ale poporade...

S kym ze jsem to teda vubec jela? Jela jsem s Terkou, o ktere uz jsem se zminila v jednom kvetnovem clanku. Potom s Kristynou, o ktere jsem sice clanek, myslim, nepsala, ale mela jsem to v planu, protoze uz mame za sebou mega obed v ceske restauraci a hon na Hillary Clinton, ale to sem ted nepatri. No a pak s nama byla jeste Hanka, o ktere jsem zadny clanek nepsala, ani psat nechtela, protoze jsem ji do minuleho vikendu vubec neznala. Musim rict, ze tohle byla teda povedena particka. Smějící se





Velke pripravy uz ale zacaly v patek. Slibila jsem totiz holkam, ze nam pripravim rizky do autobusu, aby bylo na prvni pohled jasne, odkud pochazime, takze jsem zacala obalovat a smazit hned, jakmile Bubak usnul. Teda musim se pochvalit, protoze se mi to fakt povedlo. Obzvlast prihledneme-li k faktu, ze americka strouhanka proste neni jako ta nase. Smějící se Jen chudak Kristyna si moc nepochutnala, protoze je vegetarian. Nevi, o co prichazi. Překvapený



S Terkou a Hancou jsme se sesly uz rano ve vlaku, jelikoz bydli v sousednim meste, takze jezdime stejnou trasou. Na Grand Central jsme byly asi o 20 minut driv, nez Kristyna, tak jsme se vydaly jeste pro nejaky chleba. Predstavte si, ze jsme dokonce nasly neco, co bylo dost podobne tomu nasemu dobremu, ceskemu, takze jsme nevahaly ani minutu. A dokonce to ani nebylo tak drahy, jak jsem si myslela. Po ochutnavce prvniho kousku chleba uz nas nasla i Kristyna, tak byl cas spolecne vyrazit na autobus. Ten cekal na konci 30. ulice, kam jsme to metrem mely kousek. Bavime se tady o spolecnosti Megabus, kterou muzu vrele doporucit. Cesta tam a zpet nas vysla na neco malo pres 20$, autobus byl pekny, klimatizovany a mely jsme i zasuvky a wi-fi. Co vic si prat, ze?



Cesta celkem rychle utekla a kolem 2. hodiny odpoledni uz jsme staly v centru Philadelphie, primo u nejakeho navstevnickeho centra, kam jsme se hned sly podivat. A koho jsme tam nenasly? Samotny Rocky Bambula! Teda ale musim rict, ze tahle socha se jim opravdu nepovedla. Nerozhodný



Odsud jsme sly rovnou na hotel. Sice to bylo v Chinatownu, ale vubec to nebylo daleko od centra a i ten hotel vypadal moc pekne. Ubytovaly jsme se, uklidily jsme rizky do lednice, trochu jsme se zchladily (bylo snad 1000 stupnu) a po chvilce jsme se vydaly opetr do viru velkomesta. To bychom to nebyly my, abychom to nevzaly nejdriv pres obchody. Nevinný Po nakupech uz zacala ta spravna turistika. Nas cil byl jasny - Rockyho schody. No ale aby se nereklo, tak jsme to vzaly dlouhou prochazkou pres mesto s par zastavkami. Tou asi nejvetsi zastavkou byla mistni radnice - nadhernej barak!!



Jak uz jsem rekla, tenhle vikend (ostatne jako cely mesic) bylo opravdu silene vedro. Strasne se mi libilo, ze primo u radnice maji jakousi fontanu, nebo jak to nazvat, ve ktere dovadela spousta deti, ale i par dospelych. Takove levne koupaliste. Kdyby mi to nebylo blby, tak se tam na ty zemi vyvalim taky.


Taky jsem si prala nejaky to osvezeni, ale to jsem jeste nevedela, ze se mi to splni. Za chvilku se totiz ozvala silena rana - blesk uderil do mrakodrapu hned naproti radnici. No a slejvak na sebe nenechal dlouho cekat. Skoro jsme se ani nestihly schovat pod strisku, ktera byla jen o par metru dal. Teda ale reknu vam, takovej chcan*c jsem dlouho nezazila, uveznilo nas to tam na dobrych 20 minut. Pak uz to ale celkem ustoupilo a tak jsme se rozhodly pokracovat v nasi ceste, ale daleko jsme nedosly. Prisla totiz dalsi vlna, tak jsme se musely zase schovat. Takhle to pokracovalo cele odpoledne, takze se nase prochazka docela protahla, ale nakonec jsme do cile dorazily.









Ano, to jsou ty slavne schody. Schody, po kterych bezel Rocky Balboa. 3/4 ucastnic nasi vypravy sice film nevidely, ale navstivit Philadelphii a nevidet tyhle schody? To se nedela. Takze jsme si ty schody taky vybehly a tvarily jsme se, ze naprosto vime, proc to delame. Zmokle, uchozene, v zabkach, ale spokojene. Mrkající







Na ceste zpatky uz se nam dest nastesti vyhnul, vic vody by tohle mesto uz asi nepobralo. Po trave se vubec nedalo chodit a sem tam uz byl problem i na silnicich.


Potkaly jsme ale i vozidlo, ktere by nemelo problem ani kdyby prselo tyden v kuse. Jednou bych se tim chtela svezt, ale letos uz to asi nestihnu. Jedna se o "autobus" pro turisty, ktery jezdi chvilku po silnici a chvilku po rece, zkratka klasicky obojzivelnik. Videla jsem to i v Bostonu a prijde mi to hrozne super. S vyplazeným jazykem



Domluvily jsme se s Terkou a Hancou, ze si vecer dame na pokoji pivo, nebo vino, jen tak neco na chut. No jo, jenze jsme prolezly cestou na hotel asi 4 obchody a nikde nic. Tam, kde bezne kupujeme piti, nebyl ani lahvacek. Po nejake dobe nam docvaklo, ze tady maji prodej alkoholu zrejme nejak regulovany a tak jsme si vygooglily nejblizsi specializovanou prodejnu alkoholu. Jakmile jde o piti, vzdycky si poradime. Kazdopadne po navratu do NY jsem se ptala Paula (on pochazi z Phily) a je to pravda, tam to neni s alkoholem jako tady v NY. Jinej kraj, jinej mrav...hlavne, ze jsme nakonec nezustaly strizlivy. Smějící se


I druhy den jsme mely jasny cil - ZVON SVOBODY, coz je pro americany symbol svobody. Kdo by to cekal, ze? Zvon se nachazi v takovem objektu, pobliz Independence hall, kde byl zvon umisteny puvodne. Sice se nejdriv musi vystat fronta, ale neni to nic hrozneho, asi 5-10 minut. No a uvnitr jsme nestravily o moc vic casu, neni to totiz moc velke a navic jsme ani necetly vsechnu tu historii, sly jsme primo ke zvonu. Tam uz samozrejme byla spousta lidi, pres ktere ani nebyl videt, ale my mame ostre lokty, takze pohodicka.











Po zvonu nam jeste zbylo strasne moc casu, tak jsme se vydaly na Reading terminal market. To je stary terminal, ve kterem jsou udelane trhy. Jo to obrovsky, krasny a da se tam koupit snad uplne vsechno. Byt bohata, nakupovala bych jako diva. Smějící se












To byla vlastne takova posledni velka zastavka, pak uz jsme jen sly smer nadrazi, odkud nam jel autobus zpet. Cestou jsme jeste obdivovaly mrakodrapy, sochy a mimo jine taky demonstranty - vybraly jsme si zrovna obdobi, kdy je ve Philadelphii velka politicka akce.














Nadrazi tam sice maji taky pekny, ale na Grand Central Terminal stejne porad nic nema. Nakonec jsme stihly pred odjezdem jeste jednu posledni fotku a uz se jelo. Byl to super vikend, moc jsme si to uzily, nenechaly jsme si zkazit naladu pocasim, ani nicim jinym a doufam, ze jeste neco podnikneme. Shodou okolnosti se mi na tento tyden vyskytla moznost jet na dalsi vylet. Tentokrat sice s jinou partou, ale snad to taky bude stat za to, jedeme se totiz podivat na Niagary!!!! Takze dalsi clanek snad za tyden touhle dobou.

Mejte se krasne a uzivejte leto, pa Líbající


Moje uzasna ceska dovolena, prvni cast

13. července 2016 v 20:16 | Ivuska |  Cestovani
Ahoj ahoj!

Uz je to dele, nez 14 dni, co jsem se vratila z dovolene v Cesku. Prisaham, ze jsem ho zacala psat hned, co jsem se dostala z jet lagu, ale tenhle clanek mi trval neuveritelne dlouho. A vam nejspis bude trvat dlouho, nez ho cely prectete, takze si udelejte kavu, pohodlne se usadte a jdeme na to....

Zacnu tim, ze navazu na posledni miniclanek, kde jsem psala o mem zdravotnim stavu a o tom, jak se bojim letu, protoze mam silenou rymu, coz je u letani snad to nejhorsi, co se muze stat. To bych totiz nebyla ja, kdybych den pred odletem na dovolenou poradne neonemocnela. Bylo mi tak zle, ze jsem si myslela, ze vazne neodletim. Bohuzel jsem si vzpomnela na nejake historky o letani s rymou a tak jsem zacala googlit. To byla nejvetsi chyba, protoze jsem se docetla o nesnesitelnych bolestech, silenem tlaku v hlave, krvaceni z nosu a usi atd. Zacala jsem panikarit a obratila jsem se na au pair skupinu na facebooku, jestli nekdo nema nejakou zazracnou radu. Kamaradka, ktere timto jeste jednou dekuju, mi poradila vyplachy nosu slanou vodou. Takove veci naprosto nesnasim, kazdopadne to muzu vrele doporucit, protoze jsem to udelala 2x a rano jsem se probudila s volnym nosem, zazrak. Jeste jsem to zopakovala rano a tesne pred cestou na letiste, kam jsem odjizdela ve ctvrtek (9.6.) kolem 11. hodiny. Tuhle proceduru jsem zkombinovala jeste s nejakyma silnyma praskama na uvolneni dutin, ktere mi ani nechteli prodat, protoze nemam americke ID a oni musi zaznamenavat, kdo si je kupuje. Nakonec jsme to ale nejak vyresili, takze jsem vesele zobala. Problem techto prasku ale je, ze vas nenechaji usnout, coz pred 13 hodinovou cestou letadlem take neni nic moc. Tak jsem se cestou na letiste jeste u zminene kamaradky a ta mi pribalila jeste nejake prasky na spani, abych tech medikamentu nahodou nemela malo. Mozna se zda, ze pod tema praskama jsem uz musela byt v pohode, ale pravda byla, ze mi bylo uplne priserne!!!! Nechtela jsem se ale pripravit o dovolenout a nejvetsi problem - ucpany noc - byl zazehnany, tak jsem byla odhodlana vyrazit.


Pred nastupem do letadla uz mne cekal jenom jeden maly problem a to byla bezpecnostni kontrola. Z nejakeho dovudu si mne vzali stranou a prohledali mi kufr. Nevim, jak to mate vy, ale ja jsem z toho vzdycky vystresovana, ikdyz vim, ze by melo byt vsechno v poradku. Pani mi prohledala veci, pozastavila se nad tim, proc vezu tolik cokolady Smějící se, zjistila, ze je vsechno v poradku, pochvalila mi tricko a poprala hezky den, takze uz jsem mohla jit cekat na letadlo. Mela jsem takove tajne prani sedet na nejakem dobrem miste, abych svym smrkanim obtezovala co nejmin lidi, ale samozrejme jsem vyfasovala misto mezi 2 chlapikama. Nastesti jeden svolil, abych si misto nej sedla vedle okenka, tak jsem si tam alespon mohla v klidu kaslat "do ruzku". Hned jakmile jsem si sedla, spolkla jsem ten prasek na spani, ale ten "proti spani" byl bohuzel silnejsi a tak jsem byla jenom silene unavena, ale za celou dobu jsem spala asi hodinu. Podstatne ale bylo, ze moje hlava to prezila ve zdravi a zadny extremni problem s tlakem jsem nemela, takze jsem v Rusku celkem v klidu prestoupila na druhe letadlo. Uz jsem byla vazne silene unavena a tesila jsem se, az budu konecne doma, ale to jeste nebyl konec. Abych si tu posledni cast cesty jeste uzila, tak pan vedle mne pres ulicku paradne savlil, coz bylo fakt prima poslouchat. Nakonec jsem ale celou cestu prezila a uz jsem se mohla radost z toho, ze jsem doma. Pristala jsem v patek 10.6. pred 10. hodinou dopoledne. Na letisti cekali rodice a Ondra s krasnou kytkou a dareckama - dostala jsem Raffaello a leky. Ten kluk vi, co potrebuju. Líbající






Bylo toho tolik, co jsem si s nima chtela rict, ale neslo to, protoze unava byla silnejsi, nez ja a navic jsem ani kvuli nemoci mluvit nemohla, coz je taky docela zajimavy. Nikdy se mi to nestavalo, ale kdyz jsem nemocna v USA, selhava mi hlas. Ze by tady byly jine bacily? Ale zpatky k tematu...dali jsme si teda alespon kafe, trosicku popovidali a pak uz jsem sla rovnou do postele nacerpat trochu sil. Spala jsem asi 3 hodiny, ale pak uz jsem nechtela dal ztracet cas, protoze jsem toho chtela tak moc stihnout. Kdyz jsem se probrala, sli jsme s Ondrou pozdravit jeho mamku a trosku popovidat i s ni a asi ve 4 odpoledne jsme se vsichni 3 presunuli zase k nam, kde jsme grilovali spolecne s nasima, prarodicema, tetou a bratrancem. Vsichni byli hrozne zvedavi a chteli, abych vypravela, coz chapu, ale ja byla porad tak silene unavena, ze jsem tam jen tak sedela a obcas neco rekla, ale jinak se mnou byla pekna nuda. A to jsem pred sebou mela jeste dlouhy vecer....kolem 19. hodiny jsme se s Ondrou presunuli do nasi mistni hospody a zacali priravovat oslavu jeho 25. narozenin. Netrvalo to dlouho (zhruba 2,5 minuty) a prisel za mnou prvni kamarad s panakem. Ja se snazila byt rozumna a tvrdila jsem, ze mi neni dobre a ze dnes vecer nebudu pit, jen nejaky to pivko. No neproslo mi to a po nejaky chvilce uz jsem se ani nesnazila branit. Byla jsem statecna a nakonec jsem tam vydrzela dlouho do noci, snazic se vypalit cerva. O to jsem se tak nejak snazila celou dovolenou.


Nasledujici vikend byl jeste celkem odpocinkovy a hlavne to bylo dost o navstevach. Musela jsem svoji pritomnosti obstastnit babicku, budouci tchyni, ktera mi navarila podle prani a taky Davida se Zuzkou. To jsou moji kamaradi z tabora, kam jezdim jako vedouci. Relativne nedavno se jim narodila dcera Terezka a ja jsem je vsechny 3 chtela moc videt, tak jsme spolu v nedeli skocili na obed a bylo to hrozne fajn. Zdravim do Suchdola. Líbající

Pondeli 13.6.

V pondeli pres den jsem mela pro zmenu obed objednany u babicky - koprovka!!!! No ale na veceri uz jsme si s Ondrou zajeli do centra Prahy, naplanovali jsme si totiz veceri v Brasileiro Ambiente. Spousta z vas urcite vi, o cem mluvim, ale pokud ne, nevadi. Jedna se o brazilskou restauraci zamerenou na vyborne upraveny maso, ktere se (a ted budu delat chytrou) pripravuje zpusobem "churrasco" a podava formou "rodizio". Po nasem to znamena, ze se maso nabodne na obrovsky spiz, ktery se hodi do specialniho grilu a z tohoto velkeho spizu vam potom cisnik ukroji kousek primo u stolu. Vyhoda teto restaurace je, teda krome vyborneho masa, ze muzete jist do prasknuti, plati se totiz za vstup a ne za konzumaci. Krome masa a zakladnich priloh (domaci hranolky a smazeny banan) tam mate po celou dobu k dispozici i salatovy bar, kde je treba i sushi. Pro ty, kteri nevedi, jak to vypada, jsem na internetu ukradla par fotek. Usmívající se







Nevyhodou ale je, ze to je docela draha sranda a tak me mrzelo, ze jsme ani ne po hodine a pul rekli, ze uz jdeme domu.Uz jsme ale byli oba precpany a nechtelo se nam cekat pul hodiny jenom proto, aby nam slehlo a abychom se zase precpali. Misto toho jsme se radeji vydali pesky ze Staromaku do Svetozoru k Hajkovi, kde jsme si jeste sedli na kafe a dortik/pohar, protoze nam cestou trosicku vytravilo. Pak uz jsme se jen dovalili na metro a jeli domu.

Utery 14.6.

V utery rano jsme vstavali relativne brzy, jelikoz jsme se chystali s Ondrou a rodici na dovolenou, ale predtim jeste na urad kvuli memu mezinarodnimu ridicaku. Prazaci asi tusi, musela jsem si sjet na urad na Vysehrad a myslela jsem, ze to budu mit rychle z krku. To bych to ale nebyla ja, abych se nevyskytl nejaky problem. Nebyla jsem si jista, zda mi k tomu staci ridicak, tak jsem si pro jistotu vzala jeste i pas, ale i to bylo malo. Slecna za prepazkou mi rekla, ze potrebuje obcanku, jakozto doklad totoznosti s adresou. Tu jsem samozrejme jeste nemela, protoze mi ji vyrobili az kdyz jsem byla v USA a Ondra mi do New Yorku privezl jen ridicak, abych mela alespon neco. Obcanka zatim jeste porad cekala na vyzvednuti na jinem urade. Uz jsem nemela cas jet tam a zase zpatky, tak jsme se proste vydali na cestu na dovolenou. Jeli jsme na Jizni Moravu do vesnice Perna, kousek od Mikulova. Jista pani Ivana (velmi pekne jmeno Úžasný), znama mych rodicu, tam ma sklipek a penzion, tak jsme se u ni na 2 noci ubytovali.




Do Perne jsme dorazili celkem brzy a meli jsme jeste dostatek casu neco podniknout, tak jsme vymysleli vylet do Lednice, kde jsme si zaplatili i prohlidku. Nevim, jak rodice, ale ja i Ondra jsme tam byli poprve a moc se nam to libilo. Hlavne Ondrovi, to je vylozene milovnik kulturnich pamatek a prohlidek. S vyplazeným jazykemSmějící se












Po navratu zpet na penzion jsme meli ochutnavku vin ve sklipku a reknu vam, ty vtipy o prazacich a vinu maji neco do sebe. Nebudu tvrdit, ze ne. Smějící se Pani Ivana nam lila skoro poctivy dvoudecaky a nez jsme si vubec vybrali vino, ktere chceme pit, meli jsme slusnou hladinku, ale nevzdali jsme se a vzali jsme si jeste dalsi vino na grilovacku. Tak jsme si tak sedeli, jedli, pili, povidali a bylo nam dobre. Nesmeli jsme ale moc ponocovat, protoze kluci chteli rano (v 5!!!!!!) vyrazit na ryby na vodni nadrz Nove Mlyny.

Streda 15.6.

To my jsme si s mamou pekne v klidu prispaly, rano se spolecne nasnidaly, daly kavu a cekaly na ty nase chlapi. Puvodni plan byl, ze pojedeme nekam na vylet na kolech, ale pocasi nam nepralo, tak bylo potreba vymyslet nejaky nahradni plan. Sedla jsem k pocitaci a jako spravny absolvent cestovniho ruchu jsem vybrala "mokrou variantu". Smějící se Rozhodli jsme se zalezt do jeskyne Na Turoldu. To uz se Ondrejovi zamlouvalo mnohem vic a i my ostatni jsme byli spokojeny, tam to totiz bylo taky moc pekny a s panem pruvodcem byla sranda.












Cestou zpet jsme se stavili na obed, kde jsem si konecne po 9 mesicich dala krokety. Normalne bez nich dokazu zit pekne dlouho, ale kdyz k takovym vecem nemate pristup, dostanete na ne chut jako nikdy. Stejne jsem to mela i s pastikou, kterou bezne jim tak 3x za rok a ted jsem na ni mela tak silenou chut, ze jsem si ji nechala poslat v balicku z Ceska. No proste blaznivy....Po obede uz se pocasi umoudrilo a tak nas chlapci prekecali a jeli jsme zase na ryby. Je sranda je pozorovat, jak spolu souperi, kdo toho chytne vic. Jsou fakt jako mali kluci, ale je videt, ze je to bavi. Usmívající se










Ctvrtek 16.6.

Jak stredecni odpoledne skoncilo, tak i ctvrtecni rano zacalo, tata s Ondrou se opet brzy rano vydali na ryby. Nechapu, ze jsou schopni kvuli tomu vstavat v 5 rano, ale jsem rada, ze oni z toho maji radost. Kdyz dorybarili, pobalili jsme se a vydali se zase o dum dal.


Tentokrat jsme meli namireno do Jiznich Cech, konkretne k mestu Blatna. Proc zrovna sem? Jak jsem se uz zminovala, planujeme s Ondrou svatbu a v teto lokalite je takovy pekny penzion, kde jsme to chteli oslavit no a primo v Blatne na zamku jsme chteli mit obrad, respektive byla to takova prvni varianta. No a ten penzion vlastni kamaradi mych rodicu, takze jsme to spojili i s navstevou a stravili jsme tam posledni noc nasi spolecne minidovolene. Vecer jsme opet posedeli, popovidali, vsechno si prohlidli, probrali to s Ondrou a resili, jestli jo, nebo ne. Bohuzel ne vsechno bylo podle nasich predstav a ani zamek, ktery jsme rano navstivili se nam az tak moc nezamlouval a tak jsme se rozhodli hledat dal. Jo a malem bych zapomnela!! Cestou do toho penzionu jsme se zastavili na obed v Dalesicich, kde je jeden velmi znamy pivovar. Natacel se tady film Postriziny. Bylo to tam moc pekne udelane a jidlo luxusni! No a kdyz uz jsme tam byli, tak jsme rovnou sli i na prohlidku, ktera byla sice kratoucka, ale zajimava.








To ale nebyla jedina zastavka, meli jsme po ceste i mesto Telc, tak jsme si udelali pauzu na kafe a zmrzku. S vyplazeným jazykem











Patek 17.6.

V patek se nedelo nic extra. Jak uz jsem rikala, rano jsme se jeli podivat na ten zamek, ale ten se nam opravdu nelibil, takze jsme tam stravili asi 15 minut. Pak jsme se hned mohli jsme vydat na cestu domu a zacit se pripravovat na sobotu, to byl pro nas totiz velky den, meli jsme rodinnou oslavu. Zaroven byl taky ale patek posledni volny den, kdy jsem si mohla zajit na pivo do nasi hospudky, tak jsem toho samozrejme vyuzila. Ondrovi se nejdriv moc nechtelo a ze zacatku to vypadalo, ze dame 1 pivo a pujdeme domu, ale nakonec se zabava rozproudila a vydrzeli jsme tam az skoro do 2. Kamarad tam za nami jel rovnou z prace (z restaurace), takze nam privezl populnocni svacinku. Snedli jsme asi 2 kila lasagni a slo se spat. Smějící se

Sobota 18.6.

Tak na tenhle den jsem se dost tesila, protoze jsem mela moznost videt velkou cast rodiny, pekne vsechny najednou. Nejdrive bylo potreba vsechno doladit a dopripravit, postavit party stany, presunout na zahradu pipu, namazat jednohubky,vsak to znate. Pak uz se ale to ale zacalo pekne sjizdet. Videla jsem se s brachou, jeho pritelkyni (ted uz manzelkou) a jejich synem, ktereho jsem naposledy videla jako nekolikadenni miminko, takze jsem se na nej tesila snad nejvic. Mozna si vzpomenete, ze jsem si schvalne urcila datum odletu tak, abych jela az nejakou dobu po jeho narozeni. Usmívající se Dost se od te doby zmenil a musim rict, ze jsme si padli do oka. Smějící se





Dal jsem se videla s tetickama, babickama, sestrenicema a dokonce i s necekanou navstevou z Moravy. Kamaradi mych rodicu totiz jeli kolem, tak se rozhodli, ze jim udelaji prepadovku a stavi se na kafe. No kdo mohl tusit, ze budeme tou dobou mit na zahrade uz kolem 20 lidi, ze? Smějící se Cele tohle odpoledne bylo hrozne fajn, ikdyz se nic tak extra zvlastniho vlastne nedelo. Zkratka jsme sedeli, jedli, pili, povidali, bavili se...to je ale presne to, co mi tady chybi uplne nejvic. Ta spolecnost, na kterou jsem zvykla, ta pohoda. Ani to nemusi byt hodne lidi nebo velkolepa akce, ale jde o to atmosferu, kdyz si sedneme na zahradu, natocime si pivo, nebo otevreme vino a proste se jenom mame dobre. To tady hrozne postradam. Moje host rodina tohle za celou dobu neudelala, nesedli si ven na cely odpoledne ke grilu, aby si mohli uzit hezkeho pocasi a sami sebe. Maximalne Paul vecer ugriluje maso, pak to prinese dovnitr, najime se a pak si jdou sednout k televizi. No, nic proti, treba prave tohle je pro ne ta jejich rodinna pohoda, ale mne zkratka chybi neco trosku jineho.














Pozdeji vecer jsme sli jeste s Ondrou pozdravit jeho tetu a strejdu, coz s odstupem casu nevidim jako dobry napad, prece jenom uz jsem byla dost "ovinena" a tam jsme samozrejme otevreli dalsi flasku. A ne jednu. Nevinný Ale snad jsem nevyvedla nic extra hloupyho a pokud prece jenom jo, tak doufam, ze se na to zapomene za ty 2 mesice, ktere si tu musim jeste odpracovat. Pevne ale verim, ze bylo vsechno v pohode. Smějící se Pak uz si nic dulezityho nepamatuju a rano jsem se probudila normalne v posteli, takze uspech. Úžasný

Nedele 19.6.

Druha nedele byla hlavne ve znameni strizliveni a zaroven dopijeni zbytku. No prece se to nevyleje....a kdyz chce clovek pit, musi na to mit i kvalitni zaklad, takze jsem byla opet pozvana na obed k tchyni (to je ale osklivy slovo), tentokrat na svickovou. Pro jistotu jsem se po dovolene ani nevazila, protoze tolik vyborneho jidla a tolik alkoholu? To je hrich......skoda, ze jsme teprve v polovine.

***** konec prvni casti *****

Kam dál