Leden 2015

Vyber si dobře

28. ledna 2015 v 14:47 | Ivuška |  Téma týdne
Dnes se pokusím spojit téma týdne s hlavním tématem mého blogu - au pair. Proces před odletem je totiž plný okamžiků, kdy si člověk musí říct, jestli ano, nebo ne. Základní otázka je: Chci vůbec něco takového podstoupit? Pak následují další otázky typu: Zvládnu to? Je moje angličtina dostatečná? Následně se dostáváme přímo k tomu výběru. USA? Anglie? Austrálie? Nebo někam úplně jinam? Kdy chci vlastně odletět? Co nejdřív, nebo raději ještě chvilku počkat? Ale co bych do té doby dělala - chodila do práce, nebo na VŠ? Ne! Odlet už víc oddalovat nechci. Ve škole už jsem ztratila času dost, v aktuální práci stejně budu končit a hledání té nové může proběhnout až po návratu. Poměrně rychle mám jasno i v tom, ve které zemi si chci zkusit žít, protože cesta do USA mne vždycky lákala. Proč zrovna tam? Nemám tušení...

Nejsem úplně naivní, ikdyž název mého blogu se tváří tak, že opravdu čekám nějaký ameican dream, jako v klasickém Hollywoodském filmu.Vím, že to v USA nemusí být tak úžasné, jak se to na první pohled může zdát. Tuším, že můžu být zklamaná a můžu toho litovat, ale vím jistě, že víc bych litovala, kdybych si tím neprošla. Ale zpátky k výběru...teď už vím, že jsem si vybrala USA, jenže jak se tam dostat? Začíná nový výběr, výběr agentury, který je ovlivněný několika faktory. Pro toho, kdo četl mé starší články, to asi bude ohraná písnička, ale opakování je přece matka moudrosti, ne? S vyplazeným jazykem Podle čeho si můžeme vybírat? Podle ceny, nabízených služeb (většina z nich je totožná, liší se hlavně úroveň pojištění), velikosti agentury (potažmo počtu rodin), referencí, přístupu ze strany agentury, nebo třeba vzdálenosti od našeho bydliště. Faktorů je dost a je na každém, aby si určil,který je pro něj ten nejvíce rozhodující.

Jenže to nejtěžší mne teprve čeká - výběr rodiny. Najednou vůbec nemám strach z toho, že bych neuměla dobře anglicky. Už se neděsím představy, že rok neuvidím svojí rodinu a kamarády. Najednou mám strach jenom z toho, že si nevyberu správně. Jak moc můžete prokouknout rodinu z jiného kontinentu jen skrz pár emailů a skype rozhovorů? Jaká je šance, že výběr proběhne tak, jak má a vy se dostane na místo, kde se budete cítit alespoň dobře, ne-li jako doma. Vypadá to, že mám před sebou zatím asi nejtěžší a nejdůležitější výběr. Můžu sobě sobě a ostatním budoucím au pairs přát jenom jedno: Vyber si dobře! Mrkající

Cultural Care se snaží

18. ledna 2015 v 13:27 | Ivuška |  Přípravy na matching
Ve středu jsem byla u tety a pila jsem kafe, když mi najednou zazvonil telefon - neznámé číslo. Nepatřím k těm lidem, co nezvedají cizí čísla (ikdyž nad tím občas přemýšlím Nevinný), tak jsem popadla mobil a čekala, kdo se ozve na druhé straně. "Ahoj, tady Lenka Vašíčková, Cultural Care. My jsme se viděly v Praze na schůzce, viď? Zrovna koukám na tvojí přihlášku a vidím, že jsi jí ještě nezačala vyplňovat, tak se chci zeptat, jestli můžu s něčím pomoct." Vysvětlila jsem jí, že jsem na přihlášce nezačala pracovat, protože jsem v maturitním ročníku a teď je pololetí, 1504 různých testů a dalších nesmyslů a že teď mám prostě jiné priority. Ujistila jsem jí, že jsem si to zatím nerozmyslela (ikdyž jsem jí už na začátku říkala, že nejsem ještě 100% rozhodnutá pro CC) a že na to prostě jenom nemám čas. Řekla mi, že je to v pohodě, že to chápe a že se nic neděje.

Proč o tom ale píšu? Byla jsem mile překvapená, že mi volala. Je vidět, že CC opravdu kontroluje stav přihlášky a jsou ochotni zavolat, když mají podezření, že dotyčná osoba třeba neví, jak začít. Jasně, nejsem naivní a vím, že to nedělají jenom pro to, aby nám pomohli. Pro tu firmu jsme výdělek a snaží se nás neztratit, ale stejně je fajn vědět, že se o vaší přihlášku někdo zajímá. ba co víc, že tu holku osobně znáte, mluvili jste s ní a je to prostě takový "přátelský". Nejde mi do hlavy jen jedna věc....když jsem byla na schůzce, tak nám říkala, že tam není od toho, aby nalákala co nejvíc lidí. Že prý není zaměstnanec CC a není za to placená. Údajně je tam jen proto, aby nám řekla, jak to v praxi chodí a odpověděla nám na naše otázky. Well, kdo dneska ve svém volném čase sedí v kanclu, odpovídá pořád dokola na ty samý e-maily, obvolává lidi kvůli jejich přihláškám, dělá po večerech prezentace o au pair programu atd. jenom pro dobrý pocit, že někomu pomohl? Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale přišlo mi to trochu hloupý. Smějící se No nic, to je jenom taková moje nepodstatná myšlenka. To podstatný, co jsem chtěla tímhle sdělit je to, že CC zatím vede na plné čáře. Líbí se, jak se zajímají a snaží se pomáhat. Doufám, že to tak bude pokračovat i dál, kdybych měla nedejbože nějaký problémy.

I.

Život bez internetu? Těžko říct...

13. ledna 2015 v 12:00 | Ivuška |  Téma týdne
Internet je dobrá věc, pokud člověk ví, nebo alespoň tuší, jak s ním zacházet. Může nám v mnoha věcech pomoci, ale také uškodit. Je všude kolem nás a už se ho asi jen tak nezbavíme. Já jako studentka si život bez internetu bohužel nedokážu představit a jsou chvíle, kdy bych se běz něj prostě neobešla - nebo si to alespoň myslím. A to nejen kvůli škole, ale i kvůli práci, nebo kvůli naprosto běžným věcem. 23. 1. mám jistou schůzi, což jsem se dozvěděla dnes e-mailem!! Tu schůzi musím potvrdit. Předpokládám, že nebudu posílat dopis všem zúčastněným, pravděpodobně jí potvrdím opět e-mailem. Je to v podniku, kde jsem v životě nebyla. Co jsem udělala? Hned jsem do vyhledávače psala adresu, abych se podívala, kde to je a jak to tam vypadá. Nenapadlo mne si vzít papírovou mapu a hledat konkrétní ulici v ní. Upřímně totiž ani nevím, jestli bych nějakou takovou mapku doma našla. Zjistila jsem, že lokalita není špatná, ale co spoj? Znám jedno velmi rychle řešení - www.dpp.cz. Ani spojení není zlé, takže mi nic nebrání v tom, abych přišla, jelikož už jsem si stihla zkontrolovat kalendář v telefonu (samozřejmě synchronizovaný s facebookem) a zjistila jsem, že mám volno.

Člověk zkrátka používá internet pořád, ať chce, nebo nechce. Jak jsem už řekla, intenet je dobrý pomocník, ale všeho moc škodí a proto si hrozně užívám, když přijde moje nejoblíbenější období v roce - tábor. Den před odjezdem si již tradičně napíšu na fb na dlouhou dobu poslední status ve smyslu: "Tak se tady mějte, já si jedu užívat, bla bla bla." A opravdu si užívám. Užívám si přírodu, kamarády, děti, klid a totální....ale totální nevědomost o tom, co se ve světě děje. Nemám tušení, kolik je kde mrtvých, kde se stala jaká přírodní katastrofa, kdo koho podvádí a naopak kdo koho miluje. Facebook mi nehlásí, kdo má narozeniny a ani to nepotřebuji, protože u nejbližších mám datum v hlavě a ostatní si absence mojí gratulace ani nevšimnou, protože na zdi už mají 100 a více blahopřání od jiných facebookových kamarádů. Nemusím se každý den rozčilovat nad tím, že mám e-mail plný spamů a facebook ještě plnější ujetých pozvání na různé hry typu Candy Crush. Na tábor si každý den kupujeme noviny, takže je pravda, že když už mám "informační absťak", udělám si kafe a noviny si prolistuji. Každopádně většinou zjistím, že svět šlape pořád stejně i bez toho, aniž bych to kontrolovala a užívám si dál. Stává se, že mne během těch 14 dní něco nadchne tak, že vezmu telefon (mám-li ho po ruce) a vyfotím si to s tím, že to pak hodím na "fejsíčko". Pravda ale je, že z loškého tábora mám v počítači asi 100 fotek, ale na internet se nedostala žádná. Když mám náladu, tak si je prohlédnu a zavzpomínám. Nemám potřebu trávit hromadu času tím, že to budu dávat na facebook a potom čekat, kolik dostanu liků a kdo napíše nejlepší komentář.

Jenže léto už je dávno pryč a já opět sedím u internetu a píšu článek. Za chvilku vyrazím do práce, kde budu psát e-maily a hledat na internetu různé informace. Potom přijedu domu a budu se muset chvilku připravovat do školy, což bez internetu asi taky jen tak nepůjde...takže co z toho plyne? Internet miluji, ale i nenávidím. Neobejdu se bez něj, ale hrozně ráda se ho na chvilku zbavím. Mám potřebu sledovat, co se ve světě děje, ale pak jsem z toho znechucená a už to raději ani vědět nechci. Takže život bez internetu? Těžko říct....

Rok 2015 začíná

8. ledna 2015 v 13:48 | Ivuška |  Přípravy na matching
Už jsem se dlouho neozvala, tak jsem tady s novým článkem. Konec roku 2014 a prvních pár dní roku 2015 jsem měla pořád co dělat a na internet jsem neměla čas ani náladu - vřele doporučuju!! Je paráda nesedět celý den u počítače a dělat nesmysly, který jsou na nic, jen žerou čas. Na FB se dostanu jednou denně tak na 10 minut, zkouknu novinky, pak ještě mrknu na e-mail a končím.


Během silvestra jsem nebyla na internetu, protože jsem jela slavit s kamarádama, jak už jsem psala. Každý rok slavíme v Novém Mlýně kousek od Turnova a vždycky máme nějaké tématické kostýmy. Letos se vylosovalo písmeno A. Snažila jsem se něco vymyslet, ale nejsem moc kreativní, takže jsem si natáhla montérky, půjčila jsem si od bratrance malé plastové nářadí a byla jsem automechanik. Z asi 35 přítomných lidí měli stejný nápad další 2, nevadí… Ale pravidelně se tam najde pár vážně skvělých kostýmů. Letos musím vyzdvihnout například advent, arachnofobii, alobal nebo atomovku. Alespoň mám inspiraci pro nějakou americkou Halloween party. Nevinný Bylo to samozřejmě úplně skvělý a moc jsem si to užila. Dokonce tam za mnou přijel i kamarád z naší vesnice. Přijet si takovou dálku mezi tolik úplně cizích lidí pro novoroční pusu, to se cení. Ostatní asi víc ocenili ten plech plný chlebíčků a 5 flašek. Smějící se
Pokud si někdo bude si říkat, že si před ročním pobytem v zahraničí nechce s nikým raději nic začínat, aby se nemusel loučit, je stejně naivní, jako já. A v takovém případě je celkem jistý, že vám někdo "přeběhne přes cestu". Ale co…8 měsíců je dlouhá doba a může se stát cokoliv, tak uvidíme. Každopádně od té doby jsme skoro pořád spolu a to je i důvod, proč nemám čas na internet.

Ale zpátky k Silvestru. Byl tam s námi i jeden kamarád - vedoucí z našeho tábora - který studuje a žije v Německu. Bavili jsme se o tom, že jak si zvyknul mluvit německy, tak se mu občas zdají i sny v němčině, nebo německy přemýšlí. Musím říct, že mne nikdy nic takového nenapadlo a jsem zvědavá, jestli to bude i můj případ. Zatím se mi stalo jen to, že jsem si kupovala v automatu lístek na metro a někdo u vedlejšího automatu se mne zeptal, jaký si má koupit, když jede do centra. Já jsem mu to vysvětlila, zmáčkla odpovídající tlačítko a teprve pak mi došlo, že jsme vlastně mluvili anglicky. Měla jsem radost, že mne ten pán nepřekvapil a že jsem dokázala normálně zareagovat, aniž bych se nějak stresovala tím, co říkám. Jasně, nešlo o nic těžkýho, ale člověk se musí radovat i z maličkostí, ne?

Pokud máte někdo něco podobného, podělte se.

Zatím ahoj, I.