Hororova dovolena

11. září 2015 v 11:20 | Ivuška |  Přípravy na odlet
Tak se po delší době zase hlásím a mám opravdu zajímavý zprávy. V minulém článku jsem psala, že se chystáme s přítelem na dovolenou do Paříže. Nechci nikomu brát jeho názor na to, jaká je Paříž, ale mě teda moc neokouzlila. Já si myslím, že Paříž je pocurany, smradlavy město plný spiny, nepořádku, netolerantnich troubicich řidičů a navíc je všechno pekelně drahý. Jo, památky mají hezký, na to nemůžu říct ani slovo. Do Louveru jsem se teda nehrnula, když jsem viděla tu nechutnou frontu, ale Eiffellku, Notre Dame a další místa jsem si užila, ale celkově nic moc. A tenhle názor ještě umocnil incident, který se nám stal na cestě zpět. Ten, kdo mě má na Fb už asi ví, o čem mluvím, ale pro ostatní....

Zpátky do České republiky jsme se vraceli v úterý v 15 hodin. Pár minutek před dvanáctou jsme se odhlasili z hotelu a šli jsme čekat na autobus směr letiště. Po chvilce jsem si všimla, že se k nám blíží 3 černoši. Řekla jsem Ondrovi něco jako: Hele, jdou 3 šéfíci! Instinktivně jsem si prehodila kabelku na druhou stranu od nich a posunula jsem batoh kousek dál. Ale o další 3 vteřiny později už vidím ze se rozbihaji a najednou jsem ležela na zemi bez kabelky. Ondra se me snažil chytit a zároveň bránit věci. Pak už si úplně do detailu nepamatuju, jak to přesně probíhalo, jen takový útržky. Asi minutu jsme se pretahovali o všechny veci, já jsem se prala s jedním a 2 se vrhli na Ondru. Pral se statečně, ale šanci bohužel neměl. Dostal několikrát pěstí do hlavy a kopanec pod koleno. Já těch kopanců taky pár dostala, ale do břicha. Pěstí se ten sráč taky naprahoval, ale nakonec mi ji nedal. Když už jsme nemohli, tak utekli se vším. Vzali kufr, batoh a kabelku. Mě zůstal svetr, rozlita voda, kterou jsem zrovna měla v ruce a reminko od kabelky. Ondrovi zůstala roztrhana kosile a 4 eura, který měl připravený na autobus. Jinak jsme neměli vůbec nic....

Chvilku jsme se z toho vzpamatovavali a potom jsme usoudili, že musíme zpátky do hotelu a zavolat policii. Já jsem tam recepcnimu vysvetlila celou situaci, on zavolal policii a nabídl nám kafe a vodu. V ten moment mi to všechno došlo, začala jsem brečet a brecela jsem dalších asi 6 hodin. Po nějaký době přijeli 3 policisti, všechno jsem jim zopakovala a jelo se na stanici, kde jsem jim to musela říct zase znova. Mezitím už jsme byli v kontaktu i s ambasádou, jelikož nám už zbývaly asi jen 2 hodiny na to, abychom se dostali bez dokladů a bez peněz do letadla. Naštěstí se to podařilo a po výslechu jsme měli odvoz od pánů policistů až k našemu terminálu a v ruce jsme drželi papír, který nám měl zaručit vstup na palubu. Při odbavování se paní hrozně divila, že nemáme vůbec žádný zavazadla, což mě opět rozbrecelo. Brecela jsem celý let a chodili za mnou letušky, jestli jsem v pořádku,což mě rozbrecelo ještě víc. Pořád jsem se omlouvala, že nechci brečet, ale šlo to úplne samo.

Naštěstí jsem byla domluvena, že se na Ruzyni sejdeme s kamarádem, který tam pracuje a pozdravime ho. Takže hned u výstupu z letadla tam na nás vesele mával a já začala brečet znova. Plačící Bylo to vážně štěstí, že tam byl, protože jsme si od něj zavolali odvoz domů. V autě už jsme obvolavali operátory kvůli blokaci telefonu, banku kvůli kartám a tak. Doma jsme se najedli, protože už bylo asi 6 a my jsme nejedli vůbec nic celý den. No a potom zacal ten šílenej kolotoč. Obnovit simky, zajet do nemocnice, zařídit doklady, kartičky pojišťovny, platební karty, nahlásit na pojišťovnu a nevím, co ještě. Co z toho pro mě vyplývá? Pas s vizem jsem si naštěstí nechala doma, ale nemám řidičák a nestihnu si ho udělat, takže buď nebudu rok řídit, nebo si udělám autoškolu v NY. Rodině to naštěstí vůbec nevadí, protože ode mě řízení nepotřebují. Měli starost jen o to, jestli jsme oba v pořádku, jestli mi mají něco koupit, když jsem o všechno přišla a jestli jsme to nahlásili, aby si šli sednout - haha. Prostě jako rodiče. Rozpačitý Důležitý je, že stihnu odletět, ikdyz bez řidičáku. Jen si musím spoustu věcí koupit znova a tak si s sebou budu brát mnohem méně dolarů, ale to přežiju. Já jsem hlavně ráda, že jsme oba v pořádku a ze jsme neskončili s kudlou v břiše.

Jo a ještě dodám, že mi volali z CC a ptali se, jestli jsem psychicky i fyzicky v pořádku a jestli se cítím na odlet, tak me politovali, popřáli mi šťastnou cestu a za 3 dny můžu vyrazit.

Dávejte na sebe pozor.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama